Text: Kateřina Čadková Fotografie: Chybík+Krištof Architects & Urban Designers
Ondřej Chybík založil společně s Michalem Krištofem vlastní ateliér ještě při studiích architektury na VUT v Brně. Dnes mají tři pobočky s týmem, který má přes padesát členů. Během několika let nasbírali řadu zkušeností a prestižních ocenění. V loňském roce se stali finalisty České ceny za architekturu a se svými projekty Vinařství Lahofer a Enotéky Znojmo byli nominováni na evropskou cenu za současnou architekturu Mies van der Rohe Award 2022.
Architektonických soutěží se úspěšně účastníte od začátku založení vašeho ateliéru. Vnímáte během té doby nějaký výrazný posun v jejich současném nastavení?
Obrovský posun vidím v profesionalizaci celého zpracování a průběhu soutěží. Když jsme začínali, řešily si soutěže municipality sami a bývalo těžké dostat relevantní zadání i podklady. Ale i přesto byly ze soutěží vynikající výsledky, hlavně díky architektům, kteří uměli číst mezi řádky. Dnes soutěž profesionálně zpracuje firma, dokáže vytvořit jasné zadání a architekt má daleko jednodušší roli. V současnosti je také mnohem větší počet soutěží, které vyhlašují menší města, což je fantastické. Znamená to, že architektura není jenom tématem velkých měst. Dnes už není jenom Litomyšl, ale spousta dalších menších měst, kde si uvědomují, že architektura a potažmo architektonická soutěž je velice důležitá.
Podle jakých kritérií jste si soutěže vybírali, a co je pro vás důležité teď?
Dříve jsme se soustředili výhradně na téma, které soutěž řešila. Už nás moc nezajímalo, jaké je složení poroty nebo jestli z toho bude navazující zakázka a jak bude velká. Dnes jsme o něco zkušenější. Tím, že na soutěžích nepracujeme sami, ale široký tým, který musíme platit, hledíme i na čistě pragmatické parametry. Je to především analýza, jestli se jedná o soutěž, se kterou to zadavatel myslí opravdu vážně. Když máte ateliér, je extrémně důležité, jestli z toho bude další práce, placená na několik let. Současně s tím se nám změnil fokus, čemu se chceme věnovat. Obrovský smysl nám dávají soutěže pro menší sídla, naší ambicí je nejen postavit výrazný dům v Brně, Praze nebo Ostravě, ale víme, že kvalitní práce architektů v menších městech má obrovský význam.
Je to tím, že můžete víc zasahovat do veřejného prostoru?
Přesně tak, z toho důvodu například tolik neděláme rodinné domy. To je disciplína, kdy svůj životní čas věnujete jedné rodině, zatímco když děláte náměstí nebo velkou sportovní halu, věnujete tentýž čas širokému spektru celé společnosti. To je to, co nás zajímá. Krásným příkladem je město Modřice, které vypsalo architektonickou soutěž na novou sportovní halu. Soutěžní návrh vyhrál Atelier bod architekti, který za to následně dostal cenu Grand Prix. Město, které má 5 000 obyvatel. Když tam přijede, připadáte si, že nejste v nějaké malé obci u Brna, ale ve vyspělém sídle, kde všechno dobře funguje. To je potřeba zmínit, jsem rád, že architekti přestávají dělat sochy a začínají tvořit prostředí a domy, které své okolí reflektují.
Účastníte se mezinárodních architektonických soutěží se světovou konkurencí, zajímá mě srovnání úrovně zadání a jejich příprava u nás a v zahraničí.
Například Rakousko nebo Švýcarsko mají soutěže velmi pečlivě nachystané. Teď jsme odevzdávali menší soutěžní projekt do centra Curychu a na jeho zpracování jsme měli tři čtvrtě roku, což je mnohem více času než u nás. V Česku se často v rané koncepční fázi, což soutěž bezesporu je, nesmyslně spěchá. Pokud je architektovi umožněn dostatek času, může ho do projektu investovat. To je i snahou ČKA nastavovat soutěže tak, aby byla nezávislá porota, důstojné odměny pro architekty a adekvátní množství času na zpracování projektu. Proto má být semafor (systém sestavený ČKA pro hodnocení soutěží z hlediska jejich regulérnosti – pozn. red.), protože když tam bude červená, tak něco z toho nefunguje, ale nemělo by to znamenat, že se tomu architekti nesmí věnovat. Ve Švýcarsku víte, jaký honorář dostanete, tam není žádný prostor pro jednání. Honorář vychází ze standardu švýcarské komory. Když vyhrajete u nás, musíte se znovu sejít se zadavatelem. Musíte postoupit jednací řízení a často je zadavatel překvapený, co to znamená honorářový řád a jak je vysoký a snaží se cenu stáhnout dolů. Fixní honorář je raritou Švýcarska, ale i v Rakousku není téma ceny projektu tak výrazné, jako u nás. U nás se to stále bere jako něco, co se dá usmlouvat.
Pojďme od tématu soutěží k další činnosti, která je pro váš ateliér charakteristická a která se svým rozsahem vymyká běžné praxi. Jaký význam má podle vás komunikace s veřejností, proč se tomu věnujete?
Stejně jako nás zajímá veřejný život a prostor, je pro nás naprosto zásadní nemluvit jenom mezi architekty. Řada architektů přednáší architektům a dělá rozhovory do časopisů, které čtou zase jen architekti, a tím to končí. Pro nás je důležité mluvit k veřejnosti, a to nejenom k našim potenciálním klientům. Nejde o tvorbu reklamy. Jde o to otvírat témata a vysvětlovat lidem znovu a znovu, že architektura není jen o tom navrhnout nejkrásnější dům s nejkrásnějšími okny, ale že architekt je člověk, který se snaží navrhnout kvalitu prostředí, ve kterém žijeme. Jde o tvorbu veřejných prostranství a řadu dalších věcí nejenom v exteriéru, ale i v interiéru. Snažíme se o to, abychom nacházeli kvality a následně je v projektech maximálním způsobem artikulovali.
Jedním z vašich posledních projektů, který se bude brzy realizovat, je multifunkční hala v Jihlavě, která výrazně zasáhne do stávajícího veřejného prostředí. Jak probíhala komunikace s veřejností?
Proběhlo několik setkání s veřejností, se zástupci města i kraje. Bylo krásné mít příležitost o projektu přednášet krajskému zastupitelstvu, což jsou reprezentanti obrovského území a obrovského počtu lidí. Využili jsme té příležitosti a mluvili jsme o tom, jak je umístění v centru města důležité, co to znamená, jakou bude mít strategickou funkci. Nabízí se srovnání stavby multifunkční haly pro 6 000 diváků v centru, a někde na poli – tam přijedou všichni autem, možná si dají párek a pojedou zase domů, kdežto do centra většina lidí přijde pěšky nebo použije MHD, po skončení akce si zajde na oběd nebo na večeři a utratí víc peněz. Městská kasa bude mít daleko víc příjmů z daní a i restauratér bude mít lepší byznys, který se projeví třeba na opravené fasádě restaurace. To je základní princip, jak má architekt a urbanista pracovat a přemýšlet o synergických efektech každého projektu. Pokaždé, když je příležitost ukazovat na to, co je správné a nevysvětlovat, proč je to krásné. Krása je subjektivní, je to něco, co každý architekt má mít v sobě. Důležité jsou zmíněné principy, které je potřeba neustále představovat co nejširšímu spektru lidí. V momentě, kdy si to zastupitelé měst uvědomí a začnou o tom přemýšlet, bude se to měnit. To je naše hlavní mise, o které se snažíme veřejně diskutovat. Vím, že řada kolegů to často vnímá jako sebepropagaci našeho ateliéru, ale to je sekundární výsledek. Když o něčem mluvíte, začnou vás lidé přirozeně brát jako odborníka, a potom se na vás obrací.
Proč myslíte, že u nás není víc architektů, kteří jsou slyšet, kteří dokážou srozumitelně vysvětlit laické veřejnosti význam kvalitního městského prostoru?
U nás je spousta architektů, kteří jsou schopni srozumitelně mluvit k veřejnosti, ale je to časově náročné, potřebujete větší ateliér, abyste na to měli čas. My tomu přikládáme velký důraz, protože nás znepokojuje, jak naše země vypadá. Když to zjednoduším, pořád jsou tady pistáciové a meruňkové domy, postavené za městy, pořád se kupují betonové ploty z hobbymarketu, pořád jsou nespravená náměstí, pořád se staví haly na polích… a dokud se to bude dít, stojí nám za to lidem říkat, že to je blbost.
Pracujete jak pro města, tak i pro developerské firmy. Který sektor podle vás prosazuje opatření zmírňující dopady klimatické změny pružněji a efektivněji a třeba i s větším dopadem do budoucna?
Myslím, že to záleží hlavně na konkrétních lidech, jsou developerské společnosti, které jsou fantastické. Například v Praze pracujeme pro Skansku na projektu Modřanský cukrovar, který se podařilo navrhnout jako první modrozelenou čtvrť. Jsou starostové a místostarostové, kteří to chtějí také, a naopak existují strašné developerské firmy, pro které nepracujeme. A jsou bohužel města, kam přijedete a říkáte si, co tady 30 let dělali, kdo to město vedl a jak je možné, že to takhle vypadá. Nejde to generalizovat. Ale celkově určitá šetrnost, normálnost a střízlivost řešení do Česka přichází.
Nakonec bych ráda zmínila některé vaše projekty – rekonstrukce Mendlova náměstí a skleníku v Brně, rozšíření Terminálu 2 na ruzyňském letišti s velkou vegetační střechou, vinařství Lahofer, kde je velmi úzké propojení stavby s krajinou, nové ředitelství Lesů ČR nebo pavilon pro EXPO 2015 s ukázkou českého lesa… Vašimi projekty prostupuje krajinářský obor, v čem vy osobně vidíte jeho největší přínos?
Úplně upřímně – od prvního projektu, který jsme kdy nakreslili, jsme spolupracovali s krajináři. Jednoznačně nám došlo, že dům nekončí fasádou, ale má také své okolí. Začali jsme spolupracovat s našimi vrstevníky z Lednice a v momentě jsme pochopili, že dům musí být napojen už od prvních skic. Možná, že právě tahle spolupráce nás později dostala do pozice kontextuálních architektů, kteří se snaží všechny věci co nejvíc propojovat. Bez krajinářů bychom už teď nebyli schopni nakreslit ani interiér. Myslím, že to je naprosto zásadní. Když se doma bavím o nějakých projektech se Zdenkem (Sendlerem, významný krajinářský architekt – pozn. red.), jenom žasnu, jak my máme nějaké měřítko 100 až 1 000 metrů čtverečních, ale krajináři tam začínají a jdou do desítek hektarů. Je fantastické poslouchat, jaké vazby v krajině jsou a jak se krajina formovala a formuje. Je to pro mě neuvěřitelná škola.
