Dyje tvoří na svém dolním toku hranici mezi Rakouskem a Českou republikou. Ani tomuto úseku se nevyhnuly rozsáhlé vodohospodářské úpravy, které v 70. letech minulého století probíhaly na tocích jižní Moravy. Řeka v tomto úseku naštěstí nebyla soustavně upravena, ale byla „jenom“ zkrácena místními průkopy největších a nejsevřenějších říčních zákrutů. I tak přišla řeka o více jak tři kilometry své délky. Vlastně jsme o tom ale ani nevěděli, protože řeka se nám na mnoho let ztratila z dohledu za „železnou oponou“.
Text: David Veselý, Fotografie: Povodí Moravy, s.p.
Řeku Dyji společně s řekou Moravou obklopuje největší a ekologicky nejcennější komplex lužních území střední Evropy. Napřímením toku v 70. a 80. letech 20. století byl tok Dyje zkrácen téměř o 3,2 kilometru. Současně s tím byly podél hraničního úseku Dyje na obou březích vybudovány protipovodňové hráze. Tato opatření měla jednak stabilizovat státní hranici mezi Rakouskem a Českou republikou, jednak zajistit protipovodňovou ochranu. Celý hraniční úsek řeky Dyje dlouhý 16,5 km na dlouhou dobu uzavřela železná opona. Po vodohospodářských úpravách zůstalo v nivě zachováno více než dvacet zbytků původního koryta – odstavených ramen, které dospěly do vysokého stupně zazemnění a spěly k rychlému zániku. Upravené koryto, které vzniklo „průpichem“ těchto ramen, vykazovalo nízkou morfologickou hodnotu a zkrácení toku přispívalo ke zrychlení odtoku vody z krajiny. Z hlediska adaptace na klimatickou změnu se jednalo o nevyhovující stav.
Studie a projekt
Našemu projektu proto předcházela rozsáhlá studie, která tato ramena vyhodnotila z hlediska jejich potenciálu a vhodnosti k napojení. Na základě studie byla vybrána ramena, která byla vytipována jako nejvhodnější pro napojení. Na začátku projektu jsme samozřejmě zvažovali různé možnosti napojení ramen. Již v minulosti se ukázalo, že varianta, kde se jen otevřou oba konce ramen, nepřináší dobré výsledky. Aby státní hranice zůstala zachována, ale řeka mohla přesto znovu získat své meandry, bylo nutné najít zcela nové inovativní řešení. Původní průpichy proto zůstaly zachovány a byly pouze přehrazeny objekty, které rozdělují vodu do obnovených ramen v poměru, který nevyvolá změnu hranice. Pro tento typ řešení se vžil název „ekologické“ integrace, kdy do ramene směřuje jen potřebná část průtoku a řeka se větví do dvou ramen. Rozdělovací objekt má unikátní strukturu, je tvořen nízkým balvanitým stupněm s širokou korunou, který zajišťuje dělení zejména nízkých průtoků, a oboustranným zúžením toku (výstižně německy označeném „šlic“), zajišťujícím zase směřování průtoků povodňových. Na základě studie historických map (1. a 2. vojenské mapování) jsme zjistili, že tento způsob zřejmě dokonce i více odpovídá původnímu morfologickému tvaru řeky, kde na mnoha místech docházelo právě k větvení koryta.
Hrúdy – prvky původní krajiny
Na řeku byla plně napojena dvě ramena – rameno D18 na rakouském území a rameno D9 na území České republiky. Ramena byla na území obou států napojena podle stejných principů „ekologickou“ integrací, tedy otevřením obou konců ramene a vložením rozdělovacího objektu do původního průpichu. Kromě napojení ramen bylo součástí projektu vytvoření mokřadu komunikujícího za zvýšených průtoků s řekou a hrúdů z přebytku zeminy. Původní hrúdy jsou vlastně vyvýšeniny v lužním lese, které většinou nebývají zaplavovány ani při vysokých průtocích. Jedná se o pozůstatky vrcholků písečných dun, které v minulosti vystupovaly i deset metrů nad okolní terén a poskytovaly dostatek prostoru pro první osadníky nivy. Dnes už vystupují nad okolní terén jen o několik málo metrů, přesto na vrcholky některých voda při povodních stále nedosahuje, a tak během záplav poskytují útočiště lesní zvěři. Přítomnost nezalesněných hrúdů v lužním lese podmiňuje zastoupení druhů, které jsou vázány na vysychavé a chudé půdy, proto je důležité nezalesněné hrúdy do lužní krajiny vracet, jak se o to pokusil i náš projekt. Napojením nejdelšího mrtvého ramene na rakouské straně – meandru D 18 a meandrů D9 na české straně došlo k prodloužení toku Dyje o více než jeden kilometr. Napojením odstavených ramen získala řeka zpátky téměř třetinu své původní délky, kterou ztratila při úpravách, a současně také typický charakter nížinné řeky. Každý metr koryta, který se řece vrátí, představuje pojistku pro lepší zvládání období sucha a dává šanci povrchové vodě nasytit tu podzemní. Řekou Dyjí prošly od počátku projektu dvě jarní povodně. Odezva byla neočekávaně pozitivní – řeka ochotně přijala nový stav a v korytě se vytvořily morfologické struktury, které do této doby v do-tčeném úseku řeky chyběly. Štěrkové lavice nebo střídaní hloubek a mělčin v brodech nově dotváří charakter této nížinné řeky.
